Stellinka a Černý host
Byla jednou jedna holčička, jmenovala se Stellinka, a ta měla jeden zvláštní večerní zvyk.
Každý večer, když si lehla do postele, opatrně si rozprostřela vlasy po zádech jako hebký plášť a nikdy si nezapomněla přetáhnout přes záda deku, pěkně až k ramenům.
Maminka si jednou všimla, jak pečlivě to Stellinka dělá, a zeptala se:
„Proč to tak potřebuješ, zlatíčko?“
Stellinka chvíli mlčela. A pak skoro neslyšně zašeptala:
„Protože když mám odkrytá záda, bojím se, že za mnou přijde Černý host.“
Maminka se nelekla. Jen Stellinku pohladila po vlasech a dala jí pusu na čelo.
„Rozumím. Chceš mi o tom Černém nezvaném hostu povědět víc? Teď tu je?“ Ale Stellinka řekla, že není, a dál se o tom nechtěla bavit. Maminka pochopila, že je to pro ni těžké. Tu noc se rozhodla respektovat její přání a jen řekla: „Dobrou noc, Stellinko.“
Jenže Stellinka dobře věděla, že Černý host přichází jen tehdy, když se zhasne. Nepřicházel po schodech ani neťukal na okno. Nepřicházel jako člověk. Byl to spíš pocit. Pocit, že za jejími zády stojí něco tmavého, co se potichu natahuje blíž a blíž.
A nejhorší na tom bylo, že Stellinka měla dojem, že jí ten host chce vzít něco moc důležitého. Něco, co neuměla pojmenovat. Něco tichého a vzácného.
A tak si chránila záda vlasy.
Nebo dekou.
Nebo obojím.
Jedné noci se ale stalo něco nečekaného.
Stellinka se uprostřed noci probudila. V pokojíčku bylo šero. Na zdi se houbal stín větve ze stromu za oknem.
Stellinka se ani nepohnula. Jen ucítila, že je něco jinak.
Deka jí sjela dolů.
A vlasy měla shrnuté na polštáři.
Její záda byla odkrytá.
Srdce jí poskočilo.
V tu chvíli se jí zdálo, že ten známý tmavý pocit je zase tam.
„Černý host…“ vydechla polekaně.
Rychle zavřela oči a přála si být někde jinde.
Úplně jinde.
A možná právě proto se stalo, že najednou nestála ve svém pokojíčku, ale uprostřed tichého lesa.
Byla noc, ale ne strašidelná. Měsíc svítil mezi stromy a tráva byla stříbrná jako v pohádce. Vzduch voněl mechem, jehličím a něčím klidným, co Stellinka neuměla pojmenovat.
Rozhlédla se.
A tam, mezi břízami, stál veliký jelen.
Měl oči klidné jako hluboká studánka a paroží se mu lesklo, jako by na něm visely kapky hvězd.
Stellinka se ho nebála.
Spíš měla pocit, jako by ho znala odjakživa.
„Ty víš, proč jsem přišla?“ zeptala se.
Jelen pomalu sklonil hlavu.
„Vím.“
„Bojím se Černého hosta,“ řekla Stellinka. „Přichází za moje záda. A já nevím, jak ho zastavit.“
Jelen chvíli mlčel a pak pravil:
„Když se někdo bojí tmy, často hledá něco, co by ho ochránilo zvenku.“
„Ano!“ vykřikla Stellinka. „Přesně tak. Potřebuju něco kouzelného. Něco opravdového. Něco, co mě ochrání.“
Jelen se otočil a zavedl ji k pařezu porostlému mechem. Na pařezu ležel plášť utkaný z měsíčního světla.
Byl tenký, hebký a jemně zářil.
„Vezmi si ho,“ řekl jelen.
Stellinka si plášť oblékla a hned se cítila lépe. Hřál ji na ramenou a splýval jí po zádech až k patám.
„Teď už mě Černý host nenajde,“ řekla s úlevou.
Jenže sotva to dořekla, zvedl se mezi stromy vítr. Nejprve maličký, pak silnější, až roztočil listí do spirálky. Plášť se zachvěl, zachytil o větev a s tichým trrr se na několika místech roztrhl.
Stellinka se polekala.
„On se rozbil!“
Jelen přikývl.
„Ano.“
„Tak mi dej něco silnějšího.“
Jelen ji zavedl hlouběji do lesa, až došli k místu, kde ze země vyčníval hladký šedý kámen. Jelen se ho dotkl parožím a z kamene se oddělil kulatý štít. Byl pevný, těžký a chladný.
„Tenhle tě ochrání,“ řekl jelen.
Stellinka si štít přitiskla k zádům.
„Tak teď už určitě.“
Šla s ním kousek lesem a opravdu se cítila statečněji. Ale pak zakopla o kořen. Štít jí vyklouzl, spadl na zem a s hlasitým křup se uprostřed objevil dlouhý prasklý šrám.
„Ach ne!“ zvolala Stellinka. „I štít může prasknout?“
„Může,“ odpověděl jelen.
Stellinka už měla slzy v očích.
„Tak co mě tedy ochrání?“
Jelen dlouho hleděl do korun stromů. Pak jemně dupl do země.
Z trávy se zvedla drobná světélka.
Nejdřív jedno.
Pak druhé.
Pak deset.
Pak snad sto.
Byly to světlušky.
Začaly poletovat kolem Stellinky a vytvořily kolem ní zářivý kruh. Před ní, vedle ní, nad ní i za ní. Stellinka se uchváceně rozhlížela.
„To je nádhera…“
„Kruh ze světla,“ řekl jelen.
Stellinka se usmála.
„Tak teď už jsem v bezpečí.“
Jenže světlušky jsou živé bytosti. A živé bytosti se nedají vlastnit. Po chvíli jedna odletěla. Pak druhá. Pak třetí. Jedna si sedla na květinu. Jiná na kapradí. A za malou chvíli byl kruh pryč.
Stellinka sklopila hlavu.
„Tak ani plášť, ani štít, ani světlušky… Nic nevydrží.“
Jelen k ní přistoupil blíž.
„Hledáš na špatném místě.“
„Kde tedy?“ zeptala se tiše.
Jelen se na ni podíval svýma hlubokýma očima a řekl:
„Najdi místo, kam Černý host nemůže přijít.“
Stellinka se narovnala.
To znělo jako hádanka.
A tak se vydala hledat.
Nejprve našla malou jeskyni pod skalou.
Vlezla dovnitř, sedla si do rohu a rozhlížela se.
„Sem by nemohl,“ zašeptala.
Ale sotva to vyslovila, už si dokázala představit, že tmavý pocit čeká u vchodu.
Tak vyšla ven a vylezla na nízký strom.
Posadila se na silnou větev.
„Tady nahoře ne.“
Jenže i tam si uměla představit, že za jejími zády někde mezi listy stojí stín.
Slezla dolů a běžela dál.
Schovala se do vysoké trávy.
Pak k potoku.
Pak za veliký kámen.
Ale všude to bylo stejné.
Kamkoli šla, svůj strach si nesla s sebou.
Nakonec doběhla až na lesní mýtinu.
Uprostřed stál jen starý pařez a kolem něj rostly bílé drobné kvítky.
Stellinka už byla unavená.
Sedla si na pařez.
Ruce složila do klína.
A poprvé za celou tu dobu neutíkala.
Les byl tichý.
Tak tichý, že slyšela vlastní dech.
Nádech.
Výdech.
Nádech.
Výdech.
Pak si ale všimla něčeho zvláštního.
Nejdřív se bála pohnout.
V tom tichu nebyla jen tma.
Někde hluboko v sobě ucítila maličké světélko.
Bylo úplně malinké.
Jako když v zimě v dálce svítí okno chaloupky.
Jako když v dlani schováváš zlatou světlušku.
Stellinka překvapeně zamrkala.
To světélko nebylo před ní.
Ani za ní.
Ani nad ní.
Bylo v ní.
Položila si obě dlaně na hruď.
A světélko se neztratilo.
Naopak.
Jako by si všimlo, že ho Stellinka našla.
A malinko zesílilo.
Stellinka seděla úplně tiše a dýchala.
Světélko se rozlilo do jejího hrudníku.
Pak do bříška.
Pak do ramen.
Pak do rukou až ke konečkům prstů.
Pak do nohou až do špiček.
A potom se stalo něco ještě podivuhodnějšího.
To světlo v ní bylo najednou tak veliké, že se nevešlo jen do ní.
Jemně ji obklopilo.
Jako zlatá záře.
Jako teplý průsvitný obláček.
Jako kulatá bublina plná klidu.
Byla kolem ní.
Před ní.
Vedle ní.
Nad ní.
A také za jejími zády.
Stellinka ani nedutala.
V tu chvíli ucítila, že tam, kde je tohle světlo, není místo pro Černého hosta.
Ne proto, že by s ním bojovalo.
Ne proto, že by ho zahánělo.
Ale proto, že host byl jen stín.
A stín, ten přece do světla nemůže.
Stellinka se pomalu nadechla.
A úplně poprvé udělala něco, co ještě nikdy neudělala.
V klidu se otočila čelem k tomu, čeho se bála.
Za ní se opravdu zdála být tmavá skvrnka.
Něco jako malý stín.
Ale když na něj dopadlo Stellinčino světlo, stín se zmenšil.
Byl menší a menší.
Už nebyl hrozivý.
Už nebyl hluboký.
Už nebyl tajemný.
Nakonec vypadal jen jako obyčejný flíček tmy, takový, jaké bývají večer v každém pokoji pod židlí, pod stolem nebo pod postelí.
A pak se stalo to poslední.
Stín se scvrkl do maličké šmouhy a zalezl pod pařez.
Stellinka vydechla.
Ne vítězně.
Ne pyšně.
Spíš klidně.
Jako když někdo po dlouhé době najde něco, co celou dobu měl, jen o tom nevěděl.
Na okraji mýtiny stál znovu jelen.
„Našla jsi to místo?“ zeptal se.
Stellinka pomalu přikývla.
„Ano.“
„Kde je?“
Stellinka chvíli hledala slova.
Pak položila ruku na hruď a řekla:
„Tady.“
Jelenovy oči se zaleskly.
„Ano.“
„Takže žádný plášť nebyl dost silný,“ řekla Stellinka.
„Byl tak silný, jak jsi právě potřebovala,“ odpověděl jelen.
„A štít?“
„Ten ti pomohl hledat dál.“
„A světlušky?“
„Ty ti připomněly, jak vypadá světlo.“
Stellinka se zamyslela.
„A to moje světlo… to mi nikdo nemůže vzít?“
Jelen zavrtěl hlavou.
„To nejde.“
„Ani Černý host?“
„Ten už vůbec ne.“
„Proč?“
Jelen udělal krok blíž a odpověděl:
„Protože to světlo není něco, co máš.
To světlo jsi ty sama.“
Les se kolem nich lehce zavlnil, jako by ta slova slyšely i stromy.
A pak už si Stellinka pamatovala jen to, že se jí najednou chtělo spát.
Když ráno otevřela oči, byla zase ve svém pokojíčku.
Slunce kreslilo na zeď zlaté proužky.
Ptáci za oknem si mezi sebou něco důležitého vyprávěli.
Stellinka se pohnula.
Deka byla u nohou.
Vlasy měla rozhozené kolem hlavy.
Záda odkrytá.
A přesto…
přesto bylo všechno v pořádku.
Stellinka si sedla na posteli, položila si ruku na hrudník a chvilku jen tak dýchala.
A opravdu.
Tam uvnitř bylo.
To tiché maličké světlo.
Ten den si hrála, smála se a běhala jako obvykle.
A když přišel večer, zase si lehla do postele.
Na chvilku si deku přes záda přetáhla.
Jen tak.
Protože to bylo příjemné.
Ale pak se usmála a nechala ji sklouznout zpátky.
Zavřela oči.
Položila ruku na hrudník.
A zašeptala:
„Moje světlo je se mnou.“
Nic víc nebylo potřeba.
Od té doby totiž Stellinka věděla něco, co neví každý:
že hebká deka může zahřát,
vlasy mohou pohladit,
měsíční plášť může potěšit,
štít může dodat odvahu
a světlušky mohou ukázat cestu —
ale to nejdůležitější světlo bydlí uvnitř.
A tam za ním
nemůže žádný Černý host.
Nemůže žádný stín.
Nemůže vůbec nic.
Protože do místa,
kde člověk opravdu je sám sebou,
nevstupuje tma.
Tam je jen tiché, klidné, věrné světlo.
A to světlo
nikdo
nikdy
nemůže vzít.
Konec.
Once upon a time there was a little girl named Stellinka, and she had one peculiar evening habit.
Every night, when she lay down in bed, she carefully spread her hair over her back like a soft cloak, and she never forgot to pull the blanket up over her back, nice and high, all the way to her shoulders.
One day Mum noticed how carefully Stellinka did this, and she asked:
“Why do you need to do that, sweetheart?”
Stellinka was quiet for a moment. Then she whispered, almost too softly to hear:
“Because when my back is uncovered, I’m afraid the Dark Guest will come behind me.”
Mum didn’t get scared. She only stroked Stellinka’s hair and kissed her on the forehead.
“I understand. Do you want to tell me more about this Dark uninvited guest? Is he here now?” But Stellinka said he wasn’t, and she didn’t want to talk about it anymore. Mum understood that it was hard for her. That night she decided to respect Stellinka’s wish and only said: “Good night, Stellinka.”
But Stellinka knew well that the Dark Guest came only when the lights went out. He didn’t come up the stairs or tap on the window. He didn’t come like a person. He was more of a feeling. A feeling that something dark stood behind her back, quietly stretching closer and closer.
And the worst part was that Stellinka felt the guest wanted to take something very important from her. Something she couldn’t name. Something quiet and precious.
So she protected her back with her hair.
Or with the blanket.
Or with both.
But one night something unexpected happened.
Stellinka woke in the middle of the night. The little room was dim. On the wall swayed the shadow of a branch from the tree outside the window.
Stellinka didn’t even move. She only felt that something was different.
The blanket had slipped down.
And her hair was gathered on the pillow.
Her back was uncovered.
Her heart jumped.
In that moment it seemed the familiar dark feeling was there again.
“Dark Guest…” she breathed, frightened.
She quickly shut her eyes and wished she were somewhere else.
Somewhere completely else.
And perhaps that is why, all of a sudden, she was no longer standing in her little room, but in the middle of a quiet forest.
It was night, but not a scary night. The moon shone between the trees and the grass was silver as in a fairy tale. The air smelled of moss, pine needles, and something calm that Stellinka couldn’t name.
She looked around.
And there, among the birches, stood a great deer.
His eyes were calm as a deep spring, and his antlers shone as if drops of stars hung from them.
Stellinka was not afraid of him.
She rather felt as if she had known him forever.
“Do you know why I’ve come?” she asked.
The deer slowly bowed his head.
“I do.”
“I’m afraid of the Dark Guest,” said Stellinka. “He comes behind my back. And I don’t know how to stop him.”
The deer was silent for a while and then said:
“When someone is afraid of the dark, they often look for something that will protect them from the outside.”
“Yes!” cried Stellinka. “Exactly. I need something magical. Something real. Something that will protect me.”
The deer turned and led her to a moss-covered stump. On the stump lay a cloak woven from moonlight.
It was thin, soft, and glowed gently.
“Take it,” said the deer.
Stellinka put on the cloak and at once felt better. It warmed her shoulders and flowed down her back all the way to her heels.
“Now the Dark Guest won’t find me,” she said with relief.
But barely had she finished speaking when a wind rose among the trees. First a tiny one, then stronger, until it spun the leaves into a spiral. The cloak trembled, caught on a branch, and with a soft rrrrip it tore in several places.
Stellinka was frightened.
“It broke!”
The deer nodded.
“Yes.”
“Then give me something stronger.”
The deer led her deeper into the forest, until they came to a place where a smooth grey stone stuck out of the ground. The deer touched it with his antlers and a round shield separated from the stone. It was firm, heavy, and cold.
“This will protect you,” said the deer.
Stellinka pressed the shield to her back.
“Now for sure.”
She walked a little way through the forest with it and truly felt braver. But then she tripped on a root. The shield slipped from her, fell to the ground, and with a loud crack a long jagged scar appeared across the middle.
“Oh no!” cried Stellinka. “Can even a shield crack?”
“It can,” answered the deer.
Stellinka already had tears in her eyes.
“Then what will protect me?”
The deer gazed a long time into the treetops. Then he gently stamped the ground.
Tiny lights rose from the grass.
First one.
Then another.
Then ten.
Then maybe a hundred.
They were fireflies.
They began to flutter around Stellinka and formed a glowing circle around her. In front of her, beside her, above her, and behind her. Stellinka looked around, enchanted.
“It’s beautiful…”
“A circle of light,” said the deer.
Stellinka smiled.
“Now I’m safe.”
But fireflies are living creatures. And living creatures cannot be owned. After a while one flew away. Then another. Then a third. One settled on a flower. Another on a fern. And in a little while the circle was gone.
Stellinka lowered her head.
“So neither the cloak, nor the shield, nor the fireflies… Nothing lasts.”
The deer stepped closer to her.
“You’re looking in the wrong place.”
“Where, then?” she asked softly.
The deer looked at her with his deep eyes and said:
“Find the place where the Dark Guest cannot come.”
Stellinka straightened up.
That sounded like a riddle.
And so she set out to search.
First she found a little cave under a rock.
She crawled inside, sat in the corner, and looked around.
“He couldn’t come in here,” she whispered.
But barely had she said it when she could already imagine the dark feeling waiting at the entrance.
So she went out and climbed a low tree.
She sat on a strong branch.
“Not up here.”
But even there she could imagine that behind her back, somewhere among the leaves, a shadow stood.
She climbed down and ran on.
She hid in the tall grass.
Then by the stream.
Then behind a great stone.
But everywhere it was the same.
Wherever she went, she carried her fear with her.
At last she ran all the way to a forest clearing.
In the middle stood only an old stump, and around it grew tiny white flowers.
Stellinka was tired now.
She sat on the stump.
She folded her hands in her lap.
And for the first time in all that while, she did not run.
The forest was quiet.
So quiet she could hear her own breath.
In.
Out.
In.
Out.
Then she noticed something strange.
At first she was afraid to move.
In that quiet there was not only darkness.
Somewhere deep inside herself she felt a tiny little light.
It was utterly small.
Like a cottage window glowing far away in winter.
Like holding a golden firefly in your palm.
Stellinka blinked in surprise.
That little light was not in front of her.
Nor behind her.
Nor above her.
It was inside her.
She placed both palms on her chest.
And the little light did not disappear.
On the contrary.
As if it had noticed that Stellinka had found it.
And it grew a little stronger.
Stellinka sat completely still and breathed.
The little light spilled into her chest.
Then into her tummy.
Then into her shoulders.
Then into her hands all the way to her fingertips.
Then into her legs all the way to her toes.
And then something even more wonderful happened.
The light inside her was suddenly so great that it no longer fit only inside her.
It gently surrounded her.
Like a golden glow.
Like a warm translucent cloud.
Like a round bubble full of calm.
It was around her.
In front of her.
Beside her.
Above her.
And also behind her back.
Stellinka barely dared to breathe.
In that moment she felt that where this light was, there was no room for the Dark Guest.
Not because it fought him.
Not because it chased him away.
But because the guest was only a shadow.
And a shadow, of course, cannot enter the light.
Stellinka slowly breathed in.
And for the very first time she did something she had never done before.
Calmly she turned to face what she had been afraid of.
Behind her there really did seem to be a dark little spot.
Something like a small shadow.
But when Stellinka’s light fell on it, the shadow grew smaller.
Smaller and smaller.
It was no longer frightening.
It was no longer deep.
It was no longer mysterious.
In the end it looked only like an ordinary fleck of dark, the kind you find in every room in the evening under a chair, under a table, or under the bed.
And then the last thing happened.
The shadow shrank into a tiny smudge and slipped under the stump.
Stellinka breathed out.
Not victoriously.
Not proudly.
Rather calmly.
Like someone who after a long time finds something they had all along, only they didn’t know it.
At the edge of the clearing the deer stood again.
“Did you find that place?” he asked.
Stellinka slowly nodded.
“Yes.”
“Where is it?”
Stellinka searched for words for a moment.
Then she placed her hand on her chest and said:
“Here.”
The deer’s eyes shone.
“Yes.”
“So no cloak was strong enough,” said Stellinka.
“It was as strong as you needed just then,” answered the deer.
“And the shield?”
“That helped you keep searching.”
“And the fireflies?”
“They reminded you what light looks like.”
Stellinka thought.
“And my light… can no one take it from me?”
The deer shook his head.
“That cannot be done.”
“Not even the Dark Guest?”
“Him least of all.”
“Why?”
The deer took a step closer and answered:
“Because that light is not something you have.
That light is you yourself.”
The forest around them swayed gently, as if the trees had heard those words too.
And then all Stellinka remembered was that she suddenly wanted to sleep.
When she opened her eyes in the morning, she was back in her little room.
The sun painted golden stripes on the wall.
The birds outside the window were telling one another something important.
Stellinka moved.
The blanket was at her feet.
Her hair was spread around her head.
Her back uncovered.
And still…
still everything was all right.
Stellinka sat up on the bed, placed her hand on her chest, and for a moment simply breathed.
And truly.
There inside, it was.
That quiet little light.
That day she played, laughed, and ran as usual.
And when evening came, she lay down in bed again.
For a moment she pulled the blanket over her back.
Just because.
Because it felt nice.
But then she smiled and let it slip back down.
She closed her eyes.
She placed her hand on her chest.
And whispered:
“My light is with me.”
Nothing more was needed.
For from that day Stellinka knew something not everyone knows:
that a soft blanket can warm,
hair can stroke,
a cloak of moonlight can delight,
a shield can give courage
and fireflies can show the way —
but the most important light lives inside.
And there behind it
no Dark Guest can come.
No shadow can.
Nothing at all can.
Because into the place
where a person truly is themselves,
darkness does not enter.
There is only quiet, calm, faithful light.
And that light
no one
ever
can take.
The end.